Policejní historky z hraní na ulici: Trvalé zákazy i vřelé doporučení

| 9. 12. 2017 | Příběhy | 0 komentářů

Policista se dívá z okna! Tajně vykukuje zpoza žaluzie. O dvě okna dál pak to samé šibalsky kopíruje policista s velkým bříškem. Na moje mávání policisté nereagují.

Tenhle vtipný pohled se mi naskytl tento měsíc, když jsem hrál na náměstí v Boskovicích. Policisté se na stanici předháněli v tom, kdo se na mě více „nenápadně“ podívá skrz decentně odhrnuté žaluzie. Situace se už nějak nerozvinula, možná i proto, že jsem kousek od stanice hrál pouhých 10 minut.

Jednu pěknou ostravskou perličku jsem slyšel od mých kamarádů a buskerů Jana Mrázka a Matouše Vinše. Kluci hráli na rohu Zámecké ulice, když v tom je přerušila kolemjdoucí hlídka. To, co jim však policista řekl, je udivilo: ,,Kluci, tady nesmíte hrát, míří na vás tamhle ty kamery,“ ukazoval strážník mrkajíc okem ,,raději běžte hrát jinde…třeba tam za roh. Tam žádné kamery nejsou.“

„Co to tady provozujete?! Předložte občanské průkazy.“ Touhle ostrou větou nás zastavila policejní hlídka v Táboře před pár lety. Připadali jsme si jako při výslechu. Strážníci si nás přísně měřili, vyvíjeli na nás tlak, a ptali se nás, zda výdělek daníme. Nic nám však dle zákona nemohli udělat, a tak nás po přísné prověrce propustili.

„Všimli jsme si vás už včera. Ale jeli jsme na místo, které vyžadovalo větší zásah než ve vašem případě. Předložte vaše povolení.“ Nepříjemný policista nás prokartáčoval formálními dotazy. Léto 2014 v Litomyšli. Líto na to znovu myslet. Dostali jsme ostrý zákaz v Litomyšli hrát. Ten stejný den na jiném místě kousek od nás hrál kamarád se svou velkou kapelou – bez jakýchkoli problémů svobodně hráli dvě hodiny – a místo problémů vykoledovali velký měšec zlaťáků.

„Pěkné. Hrajete tady v rámci festivalu? Příště si raději zařiďte zábor… hned tady, na městském úřadě.“ Hodný mikulovský strážce zákona ocenil mou hudební produkci a poradil mi, jak to udělat lépe příště.

„Mistře!“
Nejlepší historka se setkáním s policistou vznikla při mých buskerských začátcích v Brně. O deváté večerní jsem silně hrál na prořídlé ulici Česká. Za chvíli přijel policejní vůz. Přestal jsem hrát. Okýnko vozu se vyhrnulo. Strážník se mírně vyklonil: „Omlouvám se, mistře, že vás ruším,“ pronesl klidně „ale někdo si na vás stěžoval, že tady hrajete…“ Mlčky jsem čekal, co přijde dál. „Neporušujete však žádný předpis. Do desáté klidně hrajte dál. Omlouvám se vám, že jsem vás rušil, mistře.“ S tímto se okýnko vozu opět zahrnulo a policejní kočár vyrazil dál do útrob nočního města.